Kdyby koně mohli křičet

Gerhard Heuschmann

Úvod

Jsou knihy, které se čtou lehce. A pak jsou knihy, které se nečtou úplně pohodlně — ale právě proto jsou důležité. Kdyby koně mohli křičet je přesně ten typ knihy, která znejistí i zodpovědného jezdce. Ne proto, že by obviňovala, ale proto, že nutí přemýšlet:

Nezpůsobuji svému koni svým způsobem ježdění zdravotní újmu?

Koně se neozvou. Nekřičí bolestí. Jako typická kořist skrývají své nepohodlí tak dlouho, jak jen mohou. Někdy jen „nejdou dopředu“, jindy se objeví vzdor, napětí nebo ztráta ochoty ke spolupráci. A problémy se postupně vrství — až stojíme před bolavým a „nespolupracujícím“ koněm.

Kniha, která rozvířila jezdecký svět

V roce 2006 rozbouřil jezdeckou scénu německý veterinární lékař a odborník na klasické jezdectví a biomechaniku koně Dr. Gerhard Heuschmann svou publikací Finger in der Wunde. Otevřeně v ní popsal utrpení sportovních koní:

• koní ježděných s hlavou zarolovanou až na prsou,

• s napjatým, nefunkčním hřbetem,

• koní pohybujících se „nohama“, ale ne hřbetem,

• s pevně utaženými podpínacími řemínky,

• s průvlečnými otěžemi a falešným držením krku.

Kniha se rychle stala bestsellerem a brzy vyšla i v českém překladu pod názvem Kdyby koně mohli křičet.

Útlá kniha s velkým obsahem

Na pouhých 134 stranách autor čtenáře provází:

• základní anatomií a funkčními souvislostmi pohybu,

• rozdílem mezi uvolněným a napjatým hřbetem,

• vlivem polohy hlavy a krku na zdraví koně,

• problematikou rollkuru, průvlečných otěží a falešného krku,

• principy fyziologického výcviku koně včetně práce v terénu,

• veterinárními aspekty výcvikové metodiky,

• etickými zásadami práce s koněm.

Velkou předností knihy jsou názorné kresby a fotografie, díky nimž rozdíly mezi správným a škodlivým pohybem pochopí i začínající jezdec.

Proč je kniha důležitá i dnes

Někteří autorovi vyčítali, že popisuje problémy, o nichž se v jezdeckém prostředí mluvilo už dříve. Faktem však zůstává, že právě tato kniha výrazně zvýšila povědomí o tom, co se někdy odehrává za zavřenými vraty hal.

Je napsaná přímočaře, srozumitelně a bez obalu pojmenovává praktiky, které koním dlouhodobě škodí. I díky tomu dnes z opracovišť pomalu mizí extrémní formy rollkuru — přestože stále existují jezdci, kteří je používají v domnění, že „mají koně na otěži“.

Nejen pro sportovní jezdce

Tahle kniha není určena pouze jezdcům se závodními ambicemi. Naopak — patří do knihovny každého, kdo:

• jezdí rekreačně,

• pracuje s koňmi ze země,

• učí děti jezdit,

• nebo chce svému koni skutečně porozumět.

Jak autor sám zdůrazňuje:

„Považuji za velmi důležité, aby si i rekreační a hobby jezdci bez závodních ambic rozšiřovali své znalosti o koních a jejich výcviku. Největším zdrojem chyb v této jezdecké skupině – a tím i největší riziko pro zdraví jejich koní – může být neznalost.“

Závěr

Kdyby koně mohli křičet není pohodlné čtení. Ale je férové a potřebné. Neútočí, neodsuzuje — pouze klade otázky, které bychom si měli klást všichni.

Je to kniha, kterou bych nejen doporučila, ale s klidným svědomím vnutila do každé stáje. Ne proto, aby vyvolávala pocit viny, ale aby vracela jezdectví tam, kam patří — ke spokojenému a zdravému koni.

Protože kůň, který s jezdcem spolupracuje s důvěrou a lehkostí, je tím nejlepším důkazem skutečného jezdeckého umění.