Koně a fyzioterapie se v jejím životě propojily trochu nečekaně. Dnes pomáhá jezdcům lépe vnímat vlastní tělo a věnuje se také rehabilitaci koní. Povídaly jsme si o Franklin Method, její cestě za vzděláním i o tom, jak tělo jezdce ovlivňuje koně.

1. Jezdectví tě bavilo od dětství, ale na vysokou jsi šla studovat fyzioterapii pro lidi – kdy ti došlo, že tyhle dva světy chceš spojit?

Popravdě já to vůbec neplánovala spojovat, ono se to stalo tak nějak samo. Koně jsem brala jako koníček, ve kterém budu utápět peníze, a fyzio měla být ta práce, která mi na to vydělá. Spojovat se to začalo až při vymýšlení tématu bakalářky, kdy jsem chtěla sledovat vliv kompenzačního cvičení na sed u skupiny jezdců. Chtěla jsem, aby mi tu práci vedla naše tehdejší vedoucí katedry, a když jsem s tím za ní přišla, tak mi na to sice kývla, ale rovnou navrhla že to napíšu už ve druháku v rámci SGS (studentská grantová soutěž) a bakalářka se z toho pak vytáhne. Já z ní měla obrovský respekt a bála jsem se jí říct ne, a tak jsem souhlasila. No a když už jsem kvůli té práci přemluvila několik holek od koní. aby začaly pravidelně cvičit, tak jsem začala hledat co navíc bych pro ně na oplátku mohla udělat já.  A to mě dovedlo k tomu, že existuje nějaké ježdění s míčky a Franklin Method pro jezdce.

2. Co bylo tím posledním impulzem, který tě přesvědčil, že jet do Anglie na Franklin Method je správný krok?

Já nad tím vlastně moc nepřemýšlela. Když jsem našla tu možnost kurzu pro trenéry Franklin Method Equestrian v Anglii, tak jsem to kvůli financím automaticky brala jako něco nereálného. Byla tam v tu chvíli i možnost přihlásit se jen na víkendový kurzu pro jezdce za výrazně nižší cenu, a tak jsem se o tom zmínila doma. Říkala jsem si že i tohle by pro mě mohla být přínosná zkušenost, když v ČR nemám od koho zjistit, jak se ty míčky při ježdění správně mají používat. Zlom přišel až ve chvíli, kdy jsem po jedné zkoušce na VŠ volala mamce s tím, jak jsem dopadla. Do telefonu mi oznámila že když už jsem se takhle pustila do nějaké akademické práce a píšu tu SGS, tak se mě rozhodli s taťkou podpořit, a pokud chci, tak mi dají peníze na ten kurz pro trenéry Franklin Method Equestrian. A k tomu mi hned dodala že jet jako účastník na ten kurz pro jezdce je úplná blbost.

Byl to pro mě šok, ale zároveň to byla příležitost, která se neodmítá. V tu chvíli to pro mě ale znamenalo že mám jen tři týdny na to dodělat všechny zkoušky na VŠ, sehnat si letenky a ubytování, a odletět. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím k čemu by to mohlo vést, když si ten kurz udělám, a ani mě nenapadlo že to bude něco, co pak odstartuje můj pracovní směr. Řešila jsem jen to, že budu poprvé takhle úplně sama někde cestovat do zahraničí a že se fakt bojím, protože jsem ještě nikdy v životě letadlem neletěla. Ani nevím, jestli jsem se víc bála toho letu nebo toho přestupu mezi letadly na obrovském letišti, ale aspoň jsem se díky tomu nestihla stresovat tím, že spaní jsem si našla v těch nejlevnějších hostelech.

3. Dnes jsi první licencovaná trenérka Franklin Method Equestrian v ČR – uvědomovala sis tehdy, že jdeš do něčeho, co tady ještě nikdo nedělá?

Trochu uvedu na pravou míru… byla jsem v ČR první trenérka této tréninkové metody pro jezdce ale dnes už je nás tady víc. Vím hned o dvou holkách z Česka, co si nějaký z Franklin Method Equestrian kurzů udělaly online, když začala tato možnost. Ale když se vrátím zpátky ke tvojí otázce, tak jo, věděla jsem, že to je něco, co tu ještě není. A právě proto mě tak lákalo jet za tím do Anglie. Byl tu už v té době sice člověk, co učil nějaké „ježdění s míčky“ a prodával Franklin Method míčky, ale zjistila jsem, že za tím není žádné vzdělání. Možná to teď bude znít blbě, ale pro mě je hrozně důležité, aby když už se vzdělávám, tak abych se učila od lidí, co sami opravdu mají vzdělání pro to, co dělají.

To že budu první licencovaná trenérka Franklin Method Equestrian v ČR (nebo přesněji první ve střední Evropě) mi nějak došlo až když jsem byla v Anglii na kurzu a bavili jsme se o tom kdo je odkud a kde jsou kteří trenéři. Vůbec mě nenapadlo že se tento pohybový koncept stane něčím, co pak v době covidu rozjede moji práci a podnikání. Tehdy jsem ani netušila že budu pokračovat na další stupně vzdělání v této metodě, a že budu mezi prvními pěti 4* trenéry této metody na světě a že z těchto pěti lidí budeme tři zároveň lidské fyzioterapeutky. Kdyby mi to tehdy někdo řekl, tak se mu asi vysměji. Ono i teď zpětně je pro mě dost neuvěřitelné, jak se to všechno vlastně poskládalo, a že v době kdy tu byly lockdowny a karantény se mi nějakým zázrakem dařilo létat si na kurzy do Holandska.

 

4. Umíš Franklin Method vysvětlit člověku, který o něm nikdy neslyšel, tak aby pochopil, o co jde?

Franklin Method je pohybový koncept původně vyvinutý pro tanečníky, který se později začal aplikovat i u jezdců. Celé to stojí na práci s nervovou soustavou, kdy během tréninku ovlivňujeme to, jak mozek řídí naše tělo a jeho pohyby. Používají se různé způsoby stimulace proprioreceptorů (smyslové receptory které mozku dávají informaci o poloze, pohybu a napětí v těle) díky kterým člověk může svoje tělo lépe cítit, vnímat, jak se hýbe, a snáze ho koordinovat. Anebo se využívají různé představy (např. vizualizace založené na anatomii a biomechanice, metafory, selftalk,..)  kterými ovlivňujeme řízení pohybu z mozku. Součástí jsou pak i koordinační cvičení a kombinování všech těchto technik dohromady, pro dosažení co nejlepšího pohybu.

 

5. V čem se přístup k jezdci jako „sportovci s vlastním tělem“ liší od klasického jezdeckého tréninku?

Zkusím to popsat na tom, co slýchám od svých klientů. Začátečníci a méně zkušení jezdci mi nejčastěji říkají, že trénink s koněm, který znají se většinou zaměřuje na to, pohybovat se s koněm po jízdárně podle písmen v chodu který se řekne. Taková hezká věta, co jsem slyšela a co to vysvětluje byla „Naučila jsem se jezdit abecedu, ale vůbec nevím, jak s koněm fungovat.“. U pokročilých a zkušených jezdců to zase bývá, že jsou zvyklí řešit jenom koně, jestli jde dobře a co všechno v tréninku dokáže. Já naopak v trénincích koně řeším úplně minimálně a zaměřuji se hlavně na jezdce a jeho tělo. Řešíme symetrii, rovnováhu, mobilitu a stabilitu u různých částí těla, a také to, jak tělo použít abychom koni co nejsrozumitelněji komunikovali naše požadavky. A to, co mě na tom asi nejvíc baví, je právě to, že přestože koně nijak neřešíme, tak je na něm velmi často vidět nějaká změna.

Baví mě, že zatímco se jezdec soustředí čistě jen na sebe, tak bývá vidět, jak se zlepší pohyb koně, to že se kůň dostává do lepší rovnováhy, že bývá ochotnější ve cvicích, a často pak nemá problém udělat i to s čím delší dobu bojovali. Kůň a jezdec jsou partneři, a nemůžeme po koni chtít dobrou rovnováhu s námi na zádech, pokud ji mi sami nemáme, stejně jako nemůžeme čekat, že kůň bude pružný v zádech, pokud mi sami máme záda tuhá jako beton a tím pádem nemůžeme pohyb jeho zad dobře kopírovat a odpružit.

6. Setkáváš se s tím, že jezdci svoje tělesné bloky nebo asymetrie vůbec nevnímají, dokud jim je neukážeš?

Někdy ano. Stejně jako jsou lidé, kteří velmi dobře vnímají svoje tělo a cítí v něm sebemenší odchylku od normálu, tak jsou i lidé kteří svoje tělo nevnímají vůbec. A někdy to ani nemusí být o tom, že by daný člověk svoje tělo nevnímal, někdy je to jen tím, že už je tam ten problém už tak dlouho, že ho mozek začal brát jako normální výchozí stav a zbytek těla se tomu přizpůsobil. Občas v tomhle má vliv i psychika a stres, protože ve chvíli, kdy člověk dlouhodobě jede v nějakém módu přežití, tak spousta problémů v těle může zůstávat bez povšimnutí tak dlouho, dokud se s nimi dá nějak fungovat. Je to podobné jako když i přes všechen stres a únavu tělo pořád drží a funguje, člověk pak má pocit, že tělo drží v pohodě, ale jakmile přijde dovolená, kde na chvíli přijde ten čas a klid, tak člověk onemocní anebo se tělo jinak sesype.

7. Máš nějaký příběh klienta, kde práce na jezdcově těle znatelně změnila i to, jak s ním kůň spolupracoval?

Takových příběhů mám spousty a hrozně mě baví tyhle věci pozorovat. Někdy to bývá dojemné, třeba když jezdec poprvé zažívá že kůň vlastně není magor, že to, proč ve cvalu zběsile prchal bylo jen ze špatné rovnováhy, a jakmile mu jezdec přestane rovnováhu rozhazovat, tak z něj je normální pohodový kůň s klidným cvalem.

Jindy je to zase vtipné, třeba když jedna jezdkyně, se kterou jsem pracovala, blbě zatuhla při sezení v práci, a její kůň, se kterým jezdila S drezury, ji najednou nebyl ochotný udělat kruh doprava ani v kroku. To byl dokonalý Pan učitel, protože vydržel protestovat tak dlouho dokud si jezdkyně nesrovnala svoje tělo a jakmile si sedla dobře, tak zase začal fungovat jakoby nic, a byl z něj znovu bezproblémový drezurák co ve všem ochotně vyhoví.

 

8. V popisu své práce píšeš o tom, nepřenášet na koně naše vlastní křivosti – co si pod tím konkrétně představit?

Můžeme si jezdce a koně představit jako takové vzájemné zrcadlo. Pokud máme koně s výraznou asymetrií pohybu, tak se to vždycky propíše i do pohybu jezdce který pak bude asymetrický. Jenže tohle platí i naopak. Pokud se jezdec nějak křiví a má výraznější asymetrii v těle, tak se to propíše i do pohybu koně který to musí nějak vyrovnávat a kompenzovat. Například pokud nejsme schopni koně točit sedem stejně doprava i doleva, tak nemůžeme čekat, že pak kůň bude stejně naohýbaný doprava i doleva. Nebo pokud nemáme svoje tělo dobře vyvážené a vycentrované přes střed sedla a páteř koně, tak kůň bude muset neustále kompenzovat více váhy na jedné straně zad, a tudíž se bude zhoršovat i jeho symetrie osvalení.

Můžeme si to zkusit i na sobě, když si do batohu na jednu stranu naskládáme lahve s vodou a na druhou stranu dáme třeba spacák… jak se nám bude s takovým batohem běhat? jaké pro nás bude udělat kruh doprava a jaké do leva? a když si představíme že takhle by vypadala každý den ta jedna hodina kdy aktivně sportujeme, co by to s námi časem udělalo? Je super, že se koním dopřává pravidelné fyzio nebo chiro ošetření, ale byla by škoda kazit tuhle práci terapeutů tím, že kašleme na svoje tělo. Vždycky se problémy v těle řeší snáz a rychleji když je to v jejich začátku, a ne až po tom co jsme je dlouho ignorovali a vytvořili si k nim spoustu dalších kompenzací.

9. Jak moc podle tebe jezdci obecně podceňují vliv vlastního těla na to, jak se kůň pod nimi cítí a hýbe?

Asi to nedokážu posoudit nějak obecně, na to jsem už moc dlouho ve svojí bublině. Já pracuji s jezdci (ať už na trénincích nebo v ambulanci), kteří jsou si vědomi vlivu svého těla, a kteří s tím chtějí nějak pracovat. Člověk, který podceňuje vliv svého těla na koně, si mě na trénink nezavolá, a tak se s takovými lidmi v podstatě nepotkávám. Teď nejezdím na závody ani je nesleduji, protože mi bylo často dost smutno z toho, co jsem tam viděla, ještě děsivějším zážitkem pro mě byl třeba svod koní, a cíleně se obklopuji hlavně lidmi, které baví se vzdělávat.

Stejně tak semináře a kurzy na které ráda jezdím (jako jsou 4DimensionDressage nebo Tensegrální trénink) jsou blíže rehabilitačním tréninkům než cílení na sport, a tam třeba mám pocit, že si všichni jsou vědomi vlivu těla jezdce na pohyb koně. A vím že to, jakými lidmi se obklopuji určitě není nějaký standard, ale zároveň je mi v téhle mojí bublině neskutečně dobře.

10. Kromě Franklin Method děláš i sportovní masáže a kineziotaping – jak se tyhle metody doplňují?

Tady asi hned na začátku řeknu, že já masáže nedělám (ani jsem se jim nikdy nevěnovala), já se věnuji fyzioterapii. Samozřejmě součástí fyzioterapie je i ošetření měkkých tkání, a používám také kineziotaping, ale krom toho je tam i mnoho dalších technik které využívám a kombinuji. Z těch známějších metod jsou to například DNS (dynamická neuromuskulární stabilizace), Spiraldynamik nebo třeba Viscerální manipulace. Pro mě je každý z těchto konceptů jen dalším dílkem do skládačky, která se postupně doplňuje a vzniká z ní nějaký ucelenější obraz o těle a práci s ním. Při práci s klienty se pak vždy snažím najít tu nejlepší kombinaci technik a přístupů tak, aby to pro daného člověka bylo funkční a maximálně přínosné.

 

 

11. Sama jsi závodila v drezuře na stupni S a k tomu si užíváš parkur i bezudidlové ježdění – co ti dává tahle pestrost?

Hlavně asi to že nejsem s koněm zaseknutá v nějaké nudné rutině, kde bychom pořád dokola dělali to samé. Chci, aby trénink tělo koně rozvíjel co nejvíc všestranně. Chci, aby kůň díky tréninku zlepšoval nejen svůj pohyb, ale i svoje sebevědomí. Chci, aby pro koně práce se mnou byla zábava a chci si s koněm budovat hezký vztah. Když mi bylo náct, tak jsem si řekla že chci koně, se kterým budu moct dělat každou blbost pro kterou se zrovna nadchnu, a toho se tak nějak i snažím držet.

            Bezudidlové ježdění je pro mě navíc takovou kontrolou, že si výsledek nezařizuji na sílu, ale že kůň opravdu chápe, co mu říkám sedem a že mi taky chce vyhovět. Vnímám to tak, že pokud se kůň do toho chtěného pohybového rámce nebo různých drezurních cviků dokáže správně poskládat i na nákrčáku, tak to je (aspoň pro mě) mnohem hodnotnější, než když toho dosáhnu třeba na uzdečce. Zároveň pokud dělám v pomůckách sedem nějaké chyby, tak bez udidla se to vždycky rychle odhalí.

12. Zmiňuješ, že jízda bez udidla ti dává nejlepší zpětnou vazbu na tvoje chyby v sedu – můžeš to rozvést na konkrétním příkladu?

Jasně, takovým hezkým příkladem je třeba ohnutí koně ve stranovkách. Pokud chci něco náročnějšího jako je dovnitř záď nebo překrok, kde je kůň přistavený do směru pohybu, tak přistavení se v týlu a krku je možné dosáhnout i čistě přes otěž. Pokud si to zařizuji otěží, můžu tím částečně schovat to, že třeba sedem koně nevedu do správného ohnutí v těle, nebo že kůň pomůckám nerozumí a neví, jak tělo v prostoru zorganizovat. Pokud ale nemám, jak ovládat hlavu a krk koně, a zároveň chci cviku dosáhnout, tak musí fungovat správně celé tělo (jak to koně, tak i moje), aby hlava a krk šli přirozeně tam kam mají. V tu chvíli potřebuji mít koně ohnutého na základě mého sedu a kůň musí rozumět jak pomůckám, tak i samotnému cviku, abychom dosáhli výsledku. Pokud nemám čím „schovat“ nebo vykompenzovat svoje chyby, tak je mnohonásobně snazší si jich všimnout.

13. Jak se jako fyzioterapeutka díváš sama na sebe v sedle – hodnotíš se jinak než „obyčejný“ jezdec?

Neřekla bych asi že se hodnotím, spíš se snažím svoje tělo vnímat. Pokud s koněm něco nejde tak hledám chybu nejdřív u sebe a zároveň se učím respektovat co mi tělo říká. Asi nejvíc se ten pohled fyzioterapeuta promítal do toho, když jsme pasovali sedla. To je něco v čem nejsem ochotná jít na kompromis, a protože mám svoje tělo ráda a nechci bojovat s tím jaké má anatomické predispozice a limity, tak potřebuji, aby sedlo sedělo nejen koni ale i mojí stavbě těla. Sice to znamenalo že pasovat mi sedla je fakt náročné, protože i u těch co koním hezky seděly jsem po prvním sednutí řekla ne, ale aspoň teď nemusím bojovat se sedlem abych si nějak udržela funkční sed.

 

14. Co bys řekla jezdci, který si myslí, že „fyzioterapie je jen pro vrcholové sportovce“, ne pro něj?

Fyzioterapie je pro všechny, jak pro lidi po úraze, tak pro sportovce, děti, seniory, i pro lidi kteří vůbec žádný sport nedělají ale záleží jim na zdraví jejich těla. Není potřeba čekat na to, až nás bolest vyřadí z běžného fungování, pro to abychom se o svoje tělo začali starat. Navíc ve většině sportů je to jen o nás, a je jen naše volba, jestli se o tělo a jeho zdraví budeme starat, nebo jestli si ho klidně zničíme tím, že dlouhodobě nebudeme problémy řešit. Je to jen naše zodpovědnost, naše zdraví, náš problém a maximálně ještě teda problém týmu, kterého jsme součástí. Jenže v jezdectví to už není jenom o nás, tam naše tělo přímo působí na tělo někoho dalšího.

Takže nejde jen o naše zdraví, za které neseme odpovědnost, ale jde tu i o zdraví koně, které naším tělem ovlivňujeme. To že všichni máme nějakou svoji přirozenou křivost je normální, ale ideálně nechceme, aby se to přenášelo na koně natolik, že to bude muset nějak kompenzovat.  A i když nezávodíme na vrcholové úrovni, tak na našem zdraví a zdraví našeho koně záleží.

15. Kam by ses chtěla ve své práci ještě posunout – je něco co tě aktuálně láká prohloubit nebo se to teprve chystáš studovat?

Po loňském roce, kdy jsem dokončila své druhé magisterské studium a zároveň i studium fyzioterapie koní pod Asofyrez, jsem si potřebovala dát trochu pauzu. Proto teď jezdím jen na menší kurzy a semináře co jsou na pár dní, a do žádného velkého studia se v tuhle chvíli pouštět nechci. Jediné, co v blízké době plánuji jsou některé fyzioterapeutické koncepty a techniky (teď teda myšleno v oblasti fyzioterapie lidí), a prohlubování znalostí v oblasti rehabilitačních tréninků koní. A sice je to hrozně málo, oproti tomu, na co jsem byla spoustu let zvyklá, ale zároveň cítím že je potřeba trochu zvolnit.  A teda co si budem, tohle zpomalení potřebuji nejen já, ale i moje peněženka, protože za posledních 6 let jsem ve svém vzdělávání utopila celé stavební spoření i všechno to co jsem si během studia vydělala.

Ani s tím, kam se chci ve své práci ještě posunout, nemám v tuhle chvíli rozjeté žádné velké plány. Jsou sice sny, co bych chtěla vybudovat, ale to je zatím hodně daleko. Proto to nejpodstatnější, na co se teď zaměřuji je dělat svoji práci co nejkvalitněji, ať už jde o lidskou fyzioterapii, tréninky jezdeckého sedu, nebo rehabilitační tréninky koní.

Děkuji moc za rozhovor :)