50 nejčastějších omylů ve výcviku koní

Barbara Welter‑Böller, Maxmillian Welter, Claudia Weigand

Odborná revize českého vydání: MVDr. Dominika Švehlová. Nakladatelství Brázda, 128 stran

Některé knihy si vezmete do ruky s tím, že je za večer přečtete. Tahle k nim nepatří — a není to úplně výtka, spíš varování dopředu.

Už podtitul napovídá, kam kniha míří: Neboť nevědí, co činí. Co nám současné vědecké poznatky říkají o výcviku koní? Autoři vycházejí z myšlenky, že jezdci patří mezi poslední sportovce, kteří se drží zastaralých tradic předávaných z generace na generaci, místo aby sáhli po nových poznatcích o anatomii a fungování koňského těla. Cílem je tyhle přežívající mýty pojmenovat a vysvětlit, proč je čas se s nimi rozloučit.

Témat je opravdu hodně a jsou poskládaná do kapitol: omyly kolem ježdění dopředu a dolů, kolem ohnutí, sestavení a shromáždění, kolem krku, huby, hřbetu, výstroje, růstu koně, přirozené křivosti a stranových chodů, cirkusových lekcí, ocasu i samotných pomůcek. V praxi se dostanete k práci na lonži, k vyklenutí hřbetu, ke škodlivosti vyvazovacích otěží, k tomu, jestli každodenní ježdění koni vadí, nebo ne. Je tu řeč o fasciích a regeneraci, o tom, jak sestavit základní tréninkový plán, jak a proč zařadit kavalety, co dává ježdění do terénu a jak zásadní je správně padnoucí uzdění a sedlo. Dojde i na poloviční zádrže, na jedno‑ a dvoulomená udidla nebo na otázku, jestli je pro koně šetrnější lehký sed než plný.

A právě v boření zažitých „pravd" je kniha nejsilnější. Jako příklad za všechny — staré pravidlo, že kůň má v kroku zadní končetinou přešlapovat stopu přední minimálně o šířku kopyta. Kniha ho zařazuje mezi omyly a vysvětluje, proč z něj nejde dělat univerzální měřítko správného pohybu. S tím se dá jen souhlasit a je to pěkná ukázka toho, jak kniha přemýšlí: vzít zaběhnutou poučku a podívat se na ni očima anatomie.

Háček je v tom, jak je celé napsané. Kniha se tváří jako přátelská příručka pro laiky a začátečníky, ale tomu dojmu úplně neodpovídá. Na začátku sice najdete anatomické nákresy, jenže čím dál text postupuje, tím víc se v něm objevuje latinské názvosloví svalů a kostí a náročnější biomechanika. Přiznám se, že mi dělala problém. U některých odstavců jsem se musela zastavovat, vracet se, číst je několikrát a podtrhávat si. Lehké čtení to rozhodně nebylo.

Nedokážu posoudit, jestli za tím stojí originál, nebo český překlad — některé věty mi prostě nedávaly smysl a musela jsem nad nimi hodně přemýšlet. A přiznám i druhou věc: u části tvrzení jsem si nebyla úplně jistá, jestli obstojí, i když se kniha odvolává na nové poznatky. Beru to jako svůj dojem, ne jako verdikt — spíš jako pozvánku si témata dohledat a udělat si vlastní názor.

Pro koho to je? Když to shrnu: záměr knihy mi je sympatický a témat, která otevírá, je spousta. Ale navzdory tomu, jak se prezentuje, to není odpočinkové čtení pro úplné začátečníky. Spíš ji doporučím někomu, kdo už má nějaký základ, baví ho anatomie a biomechanika a nevadí mu si s textem chvíli zápasit. Pokud k němu patříš, najdeš tu hodně podnětů. Pokud hledáš lehkou a srozumitelnou příručku na začátek, připrav se, že tě kniha občas potrápí.